Rudolf Sikora

Koncem studií na Vysoké škole výtvarných umění (VŠVU) v Bratislavě u profesorů Dezidera Millyho a Petera Matejky začal zachycovat symbolické krajiny, které doplňoval křivkami a šipkami do podoby reliéfních plastických map abstrahujících forem (Grafy dobra a zla, 1969). Během krátkodobého stipendia na Akademie der Bildende Künste ve Vídni vytvořil sérii temper a kvašů Spomienka na Alpy. 24. 6. téhož roku se oženil s Eugenií Šipošovou, historičkou umění, zabývající se zejména užitým uměním {roku 1973 začala působit jako pedagožka na Vysoké škole múzických umění (VŠMU) v Bratislavě}, s níž má syny Martina (1968) a Michala (1978).

Po cestách evropskými státy (Francie, Německo, Rakousko, Švýcarsko) vytvořil v rámci závěrečných zkoušek na VŠVU sérii prací Spomienka na Côte d´Azur, Monaco, Marseille, Toulon aj.

Pracoval na rozsáhlém cyklu Topografie, který je na rozdíl od předchozích poetických map specifickým záznamem povrchu země a její narušované ekologické rovnováhy.

První samostatná výstava v Galérii mladých v Bratislavě (kurátor I. Gazdík). 19. listopadu uskutečnil první veřejné setkání mladé generace nastupujících umělců ve svém domě v Tehelné ulici 32 v Bratislavě pod názvem „1. otvorený ateliér“. Sikora na dvoře domu prezentoval svůj topografický bazén Spomienka na Dalmáciu, doplněný plány a dokumentací. Koncem roku realizoval akce Z mesta von I, II, III, kterými poukázal na panující znečištění ve městech. Přitom tu poprvé použil šipku (později využívaný znak) k obrácení pozornosti na přírodní aspekt bytí. (Černým pigmentem „kreslil“ do sněhu rozměrné šipky, které vyznačovaly jeho cestu městem a zasněženými poli na okraj lesa.) V návaznosti na to realizoval další dvě akce, v nichž šipku doplnil tajemnou zkratkou písmen.

Konají se u něj pravidelná úterní setkání u Sikory, z nichž vzniklo několik projektů ?!+... (J. Koller, S. Filko, R. Sikora, I. Gazdík – každý měl svůj znak), které pokračovaly v dalších letech (Čas I – Čas IV s různými umělci), dotkl se otázek o podstatě bytí, situaci člověka na zemi i mimo ni (Pocta priesečníku poludníka λ=-19°12' 27,3'' a rovnobežky φ=49°19' 14,4'').

Situaci znepokojení se stavem lidstva a porušení ekologické rovnováhy zpracoval v cyklu Rezy civilizáciou (čtyři výškové formáty krajin ukazují formování bydlení, na posledním se mezi vrstvami země a oblohy objevuje město). Následně vytvořené Rezy civilizáciou IV/a tvoří pět listů (pyramidy, antiku, gotiku a současnou architekturu uzavírá prázdnota). 26. – 27. srpna proběhlo setkání československých a maďarských umělců v Balatonboglaru. Kromě výstavy v románském kostelíku na břehu Balatonu se odehrálo několik akcí reflektujících traumatickou zkušenost z minulosti (maďarizace Slovenska po maďarsko-rakouském vyrovnání) a končících symbolickým Podáváním rukou (Vladjimir Popovič, Eugen Gindl, J. H. Kocman, Jiří Valoch, Pospíšilová, Stano Filko, Rudolf Sikora, Peter Bartoš, Petr Štembera, Filková, Eugenia Sikorová – Imre Bak, László Beke, Péter Legéndy, László Méhes, Gyula Pauer, Tamás Szentjóby, Béla Hap, Péter Halász, Péter Türk, György Galántai, Ágnes Háy, Miklós Erdély, György Jovánovics).

Začal spolupracovat s budapešťskými umělci (László Beke, Dóra Mauer, Imre Bak, György Galántai, Miklós Erdély, György Jovánovics, Sándor Pinczehely, András Bán aj.), s galerií Foto-Medium-Art, Vratislav – Jerzy Olke, galerií Remont – Henryk Galewski a galerií Dziekanka ve Varšavě. Dodnes trvá kontakt s Jürgenem Weichardtem (Oldenburg) i intenzivní kontakty s českou neoficiální scénou napříč generacemi.

Realizoval série Čas – priestor s trojicí otázek o příchodu, situaci a směřování člověka. Cyklus Výkričník jako memento naší civilizace. Série Habitat I, II, III měla být vystavena na Bienále plakátu ve Varšavě. Přestože měl Sikora za ni obdržet hlavní cenu, na protest čs. kulturního atašé bylo dílo odstraněno a cena nebyla udělena.

Začal uplatňovat znaky hvězd (symbol pro zrod) a křížů (symbol pro zánik), mezi nimiž je šipka (symbolizuje pohyb, energii, ale i krátký čas trvání či předání energie) a které zpracovával v pozdějších cyklech. V práci Sústredenie a rozpad energií z let 1976-79 se v soustavě znaků života a smrti objevil motiv černé díry, potvrzující závažnost problému (Koncentrácie energií – Čierne diery, 1976-1980). Vedle grafických znamének jako stavebních prvků začal využívat skutečné kvádry, kameny, cihly, z nichž tvořil své pyramidy a mohyly (symbolizující model vývoje lidské civilizace). Cyklus Pyramídy pokračoval sérií Pyramída... Civilizácia... Diagramy (Nový krásny svet) a vrcholil řadou velkých pyramid využívajících principu pozitiv-negativ (Môj vesmír?, Pozitív? Negatív?). Cyklus Vznik, zánik zachycuje jeho vlastní akční portrét – NIE! NIE! ÁNO!

Účast v samizdatovém Albu 76, které s 69 čs. výtvarníky připravil Ivo Janoušek na tzv. bienále disidentů v Benátkách, a další aktivity vedly k Sikorovu vyšetřování StB, ukončeném až koncem 80. let.

Cyklus Dotyky představoval záznam procesu života až k okamžiku jeho odžití (Ohmatávanie hrobu), kde pracoval s dlaněmi pokrytými znaky, kterými překryl znamení tragického kříže.

Cykly Noosféra, Súhvezdia, v nichž koloběh vesmírných energií konfrontoval s energií lidského myšlení, vyústily v Antropický princíp, kterým obrátil pozornost z univerza na člověka a jeho opomíjenou součást (rentgenový snímek vlastní ruky a hlavy v podobě skeletu, který si v životě běžně neuvědomujeme). Rozpad (autora i vesmíru) dokládají různorodé znaky jako zbytky zanikajících soustav v podobě symbolických pohřebišť.

Triptychem Rozbitý kríž otevřel další etapu v tvorbě poznamenanou hledáním nových vztahů a přestavbou. Na základě skepse z poznaného proměnil hodnotový žebříček. Meteorit jako shluk hmoty a prvek rozpadu a zániku se stal základem jeho mohyl, kterými vzdal poctu lidskému bytí: Zrezaná mohyla, Ukrižovaná mohyla (In memoriam Františka Šmejkala), Zvalená mohyla.

18. ledna – založení skupiny Syzýgia (Gabriel Hošovský, Martin Knut, Miloš Novák, Rudolf Sikora, Jiří David, Stanislav Diviš, Tomáš Císařovský).

Stal se členem skupiny Gerulata (zanikla roku 1999). V návaznosti na listopadové události, kterých se sám účastnil (byl jedním z iniciátorů založení hnutí Verejnosť proti násiliu), vytvořil pomníky minulosti Torza mohyly (1990), Mohyly – hroby (1991), Hrob supremantistov (1991), kde černý kříž vystupuje z bílé plochy potlačené červeno-modrými znaky. Cyklem Erby (Biely, Čierny, Zlatý ..., 1991) přiblížil rozpad existujících států a celků a zároveň připomenul podobu štítu bojovníka. V postmoderním duchu recyklace se vrátil k Ohmatávaniu hrobu (1981–1990), který dotvořil otlačováním vlastní dlaně a znamením kříže. Vznikl tak obraz lidské činnosti (usazené energie), která nepřekračuje hranice hrobu (mohyly) a zůstává napořád uvězněná v jeho nitru. Tento princip uplatnil v pozdějších mohylových autoportrétech (Pozorovateľ a Pozemšťan (Na dlažbe), 1996–1999) a v obrazech konfliktních zón střední Evropy, včetně zdůraznění citlivého rozhraní militantními znaky (L’ Arc de Triomphe (Bosna, Bosna!, 1993). I nejnovější malevičovské variace (Malevičov hrob, později Hrob pre Maleviča, 1991–1996, 1997–2005) jsou důkazem, že se stále pohybuje na pohřebišti avantgard, ale s představou konce dějin umění se zdaleka nesmířil. Demonstruje, jak se dá pokračovat v příběhu i po jeho konci a nadále ukazuje scény z posmrtného života moderny. Přechodem od elementárního ke globálnímu vyjádřil silný angažovaný postoj k aktuálnímu stavu člověka v souřadnicích prostoru a času.

Začal působit na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě, kde vedl do roku 2004 Otvorený ateliér a stal se docentem.

Aktivně vystupuje v médiích a na meetinzích proti rozdělení Československa. Buduje svůj nový ateliér v Mariánce poblíž Bratislavy. V prosinci byl jmenován profesorem na Akademii výtvarných umění v Praze.

Je spoluzakladatelem fóra „Zachraňte kulturu“ Vyjadřuje svůj nesouhlas s kulturní politikou Ministerstva kultury a účastnil se protestů (10. března 1997 účastníci protestu z řad umělců nocovali v budově ministerstva).

Působí na Fakultě umění Technické univerzity v Košicích jako garant výtvarného umění.