Roman Ondák

Roman Ondák studuje na Vysokej škole výtvarných umení v Bratislavě grafický design a malbu u prof. Daniela Fischera, ještě v průběhu studií se účastní také stipendijního pobytu na univerzitě v Slippery Rocks v Pensylvánii. Později po absolvování se účastní také dalších stipendijních pobytů v Zurichu nebo v japonském Kitakyushu, v letech 2007-2008 je stipendistou DAAD v Berlíně. Z tohoto období pochází Ondákova raná díla – obrazové instalace a ready-made objekty: Bez názvu, 1991

Po studiích v Bratislavě se Roman Ondák účastní několika kolektivních výstav v zahraničí. Patří mezi ně i významné mezinárodní přehlídky, jako např. první ročník mezinárodní výstavy Manifesta 1 v Rotterdamu v roce 1996 nebo první účast na projektu pro Benátské bienále v roce 1999, ve kterém kurátorky Petra Hanáková a Aleksandra Kusá vyzvali slovenské umělce, aby připravili návrhy na tetování, které poté přímo ve výstavním pavilonu prováděl zájemcům profesionální tatér. Toto období Ondákovy tvorby shrnuje komplexně Mária Hlavajová v katalogu k výstavě 60/90 pořádané Sorosovým centrem pro současné umění v Bratislavě. Na této a také na dalších výstavách Ondák spolupracuje s Jůliusem Kollerem. Hlavajová Ondákovu tvorbu dělí do tematických celků podle obsahu a vyzdvihuje jeho schopnost pracovat v komplexních kreativních strategiích, v nichž využívá metod z oborů jako je alchymie, medicína nebo filozofie. Do tohoto období patří práce a výstavní projekty, ve kterých se začíná ukotvovat Ondákův umělecký jazyk. Patří mezi ně i práce, ve kterých hlavní roli hraje samotný prostor galerie a jednotlivé detaily, které jej utvářejí. Tak například a jsou obvykle považovány za rušivé – topná tělesa, zásuvky, vypínače, požární a poplachové hlásiče, telefonní zdířky. Ty Ondák osamostatňuje od svých původních nositelů a přenáší je na samostatné panely nebo na „vestavby“ kopírující půdorys místnosti.

Roman Ondák si postupně získává stále pevnější pozici na slovenské umělecké scéně, ale hranice Slovenska zároveň zcela přirozeně překračuje a vystavuje stále častěji také v zahraničních (nejen evropských) institucích. V roce 2000 Ondák vystavuje v Rotterdamu, Vídni, Zurichu, Budapešti, Lublani, New Yorku, Berlíně. Jeho série Antinomads, která v tomto roce vzniká, se tak stává jakýmsi přirozeným vyvrcholením tohoto období. Ondák v ní oslovuje své známé, přátelé, rodinné příslušníky s dotazem, jestli by se označili spíše za „nomády“ nebo „antinomády“. Ty, kteří se označili za antinomády, tedy domova-milovné, následně fotí v jejich domácím prostředí podle vlastního výběru – na balkóně, v obývacím pokoji, v posteli, na dvoře atp. Z fotografií následně nechá vyrobit pohlednice, které volně distribuuje, čímž antinomády nechává cestovat po celém světě. Casting Anti-nomads se tak stává poctou těm, kteří i v době totální globalizace zkrátka raději zůstávají v pohodlí svého domova. O šest let později se k projektu vrací, když žádá známé, aby mu pohlednice poslali nazpět se textem „Wish you were here.“. Po roce 2000 se Roman Ondák začíná kromě galerijních instalací soustředit také na performativní akce, ke kterým využívá přizvané aktéry nebo zapojuje přímo diváky. K těm patří například Guided Tour (Follow Me), 2002 – akce, ve které mladý chlapec provádí turisty po ulicích chorvatského Zadaru, přičemž celý výklad probíhá v budoucím čase. V další akci z tohoto období například zve svou známou do galerie, aby zde učila svého syna chodit, v jiné (Good Feelings in Good Times, 2003) následně mnohokrát opakované na různých místech instruuje performery a samotné návštěvníky galerie, aby vytvořili „umělou“ frontu, ve které mají následně čekat. Podobně inscenuje také situaci pro výstavu ve Vídeňské Secesi, kde na parkoviště zaparkuje několik aut značky Škoda vyrobených v sedmdesátých a osmdesátých letech, které si na dobu konání výstavy vypůjčuje od svých přátel. Osamocené automobily v centru Vídně působí nepřirozeně a nepatřičně, zároveň vzbuzují nedůvěru a podezřívavost, zároveň vyvolávají nedávnou minulost, a zpřítomňují ekonomické rozdíly mezi sousedními zeměmi. V roce 2003 se Ondák spolu s Júliusem Kollerem v rámci Benátského Bienále účastní projektu Utopia Station iniciovaného kurátorem Hansem Ulrichem Obristem. Pro areál Arsenale vytváří „Virtuální muzeum současného umění“ – prostředí určené imaginaci návštěvníka, tvořené pouze lavičkami a mramorovou deskou a doplněné oficiálním dopisem ministru kultury Slovenska s dotazem: „Dear Minister, could you support my intention to establish a Virtual Museum of Contemporary Art?“ V roce 2007 pro Pinakothek der Moderne v Mnichově realizuje interaktivní instalaci/akci Measuring the Universe, ve které vyzývá galerijní kustody, aby na původně bílou stěnu galerie zaznamenávali černým fixem výšku návštěvníků galerie spolu s křestním jménem a datem zápisu. Výstava se v následujících letech opakuje ještě v Tate Modern v Londýně a v MoMA New York.

V roce 2009 se Ondák opět účastní Benátského bienále. Tentokrát ve spolupráci s kurátorkou Kathrin Rhomberg dostává k dispozici celý československý pavilon a připravuje pro něj instalaci Loop. Ten z obou stran otevírá průchody a interiér (který se však v jeho zásahu stává zároveň exteriérem) osazuje stromy a keři tak, že parková výsadba v okolí pavilonu volně prostupuje dovnitř a prochází skrze pavilon na druhé straně pavilonu. „Chodník vedoucí do pavilonu bez jakéhokoliv náznaku změny situace přechází na jedné straně do budovy, pokračuje skrze ní a na druhé straně z ní vychází. Akt přechodu by zůstal téměř nepovšimnutý, kdyby nebylo této vnější schránky, teda zóny, kde se mění konvenční způsoby vnímaní viděného a jeho interpretace. Pavilon tu představuje jakousi prázdnou nádobu nadměrné velikosti, která ve spodní části jakoby náhodně přiklopila kus přírody. Když člověk vstupuje do prostoru umění, uvědomuje si v něm určitá pravidla, které zde vládnou, a nechává obvykle každodenní realitu za sebou. Při vstupu do instalace Loop Romana Ondáka však zůstává pro diváka nejasné, k jakému území prostor, v kterém se ocitl, vlastně patří,“ píše kurátorka v tiskové zprávě k výstavě. Krátce poté Ondák realizuje projekt pro Wien Museum. Hlavní nápis na budově na dobu pěti měsíců proměňuje přeskládáním písmen a zakrytím písmene W pomocí fiktivně vybudovaného komínu. Z Wien Museum se tak na omezený čas stává Ein Museum – tedy prostě „muzeum“. Vedle těchto velkých projektů pokračuje v rozvíjení svých mikrozásahů do galerijního prostoru, mezi ty patří: Dech na obou stranách – červený nafukovací balonek procházející výřezem v okně