Open call / otevřená výzva Magdaleny Jetelové k participaci autorů ze zemí střední a východní Evropy

Muzeum umění Olomouc


Magdalena Jetelová

Při zahájení výstavy v Muzeu umění Olomouc uskutečnila Magdalena Jetelová performance se signálním kouřem (aPEL, Olomouc, 2013 ), v níž navázala na své akce v Tiché Šárce v Praze (1983–85), kde jak z modelů domů, tak i z neobydlených budov nechala vycházet rudý kouř. Souvislost se starší prací s jasným politickým podtextem nově rozšiřuje o současnou situaci konkrétního místa v rámci instituce i samotné země – kdysi a nyní. Navrací umění do samotného života zdůrazněním jeho jedinečné moci svobodného vyjádření a aktivního prostředku problematického „vyrovnávání se s minulostí”, který demaskuje současnou situaci ve společnosti a politice, která se projevuje depolitizací komunismu. Upozorňuje na stále více bijící do očí potlačování a důsledné skrývání důležitých informací souvisejících s komunistickým režimem i jejich rychlé zapomínání, před čímž opakovaně různými uměleckými metaforami a rudými signály varovala, jak už před svou emigrací v roce 1985, tak i v současnosti. Magdalena Jetelová předává silné poselství kouřové akce dalším umělcům ze střední a východní Evropy v podobě otevřené výzvy k aktivní spolupráci a dokládá tak akutní potřebu angažovaného vyjádření k současné situaci ve středoevropském kontextu. 

Dne 12. prosince 2013 se uskutečnila závěrečná finissage výstavy za osobní účasti její autorky, Magdaleny Jetelové. Během celého dne byly prezentovány umělecké projekty, které vzešly z její otevřené výzvy k participaci autorů ze zemí střední a východní Evropy. Ve formě velkoformátové projekce uvnitř autorčiny výstavy v největším sálu muzea bylo veřejnosti představeno celkem patnáct prací autorů pocházejících vedle České republiky také z Rakouska, Německa, Bulharska, Ruska, Gruzie a Japonska.

Seznam participujících (podle data doručení jejich projektu, září – prosinec 2013):
Camilla Nicklaus-Maurer (*1983 Garmisch-Partenkirchen, DE), žije a pracuje v Mnichově a Grainau, DE
“yo no soy un mosquito” (2011) 4 min. 
Video vypráví příběh o komárovi, který se snaží přežít. Každý týden mají lidé na Kubě vykouřit své domy (oficiálně jako ochrana před malárií). Jelikož je pro mě tento kouř symbolický, rozhodla jsem se ho ve videu obarvit na červeno. Na Kubě stále vládně totalitní systém. Vykuřování hmyzu je také symbolické. Takto vykuřovaná havěť pro mě jako německou občanku znamená velmi silný obraz. Ačkoliv nevytvářím kouř, ukazuje se paralela k rudému kouři Magdaleny Jetelo­vé. Vykuřování na Kubě je nařízeno státem. Dokumen­tuji tuto situaci, avšak ne neurálně. Červenou barvou jí přidávám další rovinu interpretace. (C. N.-M.)

Günter Puller (*1964 Wien, AT), žije a pracuje ve Vídni, AT
Yellow Pages (2007) 1:52 min
Během výletu v lese jsem našel Zlaté stránky. Myslel jsem na přirozený způsob rozpadu. Rozhodl jsem se vzít telefonní seznam a dekonstruovat ho v umělec­kém kontextu. Ve studiu jsem nalezenou rozpadajícící se kopii Zlatých stránek natočil stálým snímáním kamery. Jedná se o umělý proces rozkladu, realizovaný v podobě časosběru ve studiu, který je rychlejší než by byl ten přírodní v lese. Zlaté stránky jsou přijímány jako symbol našeho společenského, kulturního a ko­merčního života. Nalézt takovou knihu v lese se zdá být signifikantním pro náš současný život. (G. P.)
 
Elis Unique (*1986 St. Petersburg, RU), žije a pracuje v Praze, CZ
East or West (2013) 1:47 min. 
Jako umělkyně ruského původu, žijící a působící v Pra­ze, se často potýkám s odsuzováním a diskriminací z nacionalistických pohnutek, což poskytlo námět pro toto dílo. Video performance vnáší personální (osobní) aspekt do výtvarného zobrazení politické polarity. Spolu s Robertem Carrithersem, mým kamarádem a umělcem z New Yorku, jsme předvedli šermování s vlajkami. Zápas je hrou, která odhaluje naše povahy a zároveň zastupuje naše národní identity. Zvláštní role je v tomto souboji dána České republice, na jejíž území dopadají stíny našeho střetnutí. Zdá se být hraničním bodem, který vyvažuje bilanci mezi Zápa­dem a Východem. Polarita Ruska a Ameriky je ikonic­ká. Absurdita celé situace vrcholí v momentě, kdy se v záběru promítají ironicky deformované nacionální symboly. (E. U.)
 
Lenka Richterová (*1985 Šternberk, CZ), žije a pracuje v Mnichově, DE
Vejce (2013) 3:14 min.
Video je reakcí na neoficiální uměleckou scénu v 70. až 80. letech v tehdejším Československu se zvláštním přihlédnutím k pracím Magdaleny Jetelové, které realizovala těsně před svou emigrací v roce 1985. Já se tehdy teprve narodila, ale z vyprávění Magdaleny jsem pochopila, jak nemožný a silně nežádoucí byl svobodný umělecký projev. (L. R.)
 
Alexandra Ramiréz (*1990 Plovdiv, BG), žije a pracuje v Sofii, BG
The Tomato Revolution (2013) 2:35 min.
Projekt je úvahou o současné politické situaci v mé zemi – v Bulharsku. Panující protesty, absurdita prováděná politickou třídou a všechen z toho plynoucí povyk, pokrytectví a zkorumpovaná média (TV, noviny, atd.) podporovaná mafií, která obhajuje svoje vlastní zájmy s nepředstavitelnou drzostí ignorující důstoj­nost lidského života. Na druhé straně vládne rozčaro­vání, strach, nejistota, nedostatečně silná myšlenková doktrína, co je třeba udělat, aby byli pryč… znovu… Komu bychom měli věřit?
V zimě roku 1992, kdy byla vláda svrhnuta silou občanů, se objevil termín, který mě rozesmál – „rajčatová revoluce“. Doposud jsem nikdy ve skutečnosti nepodporovala žádné násilí, v němž je prolévána krev, takže když se jim lidé takto začali vysmívat místo nadávání a plivání špíny, cítila jsem zvláštní způsob spojení, který je přivedl k sobě navzájem. Médiem se pro ně v tomto případě stal smích v jeho nejčistší podobě. Už nebyli více schopni zůstat nečiní a tolerovat to, nechtěli žádné další násilí, jen ochránit, co jim patří – život. Žít normálně, vychovávat děti bez strachu, že zítra možná nebudou mít peníze na jídlo nebo řádné vzdělání, ani se nestydět říci, odkud pochá­zejí nebo by viděli ničit přírodu… Existují spousty tako­vých případů; já se jen krátce zmiňuji, o čem to je.
Jednoho dne občané hlavního města Sofie začali házet rajčata na Justiční palác jako kritiku systému, který byl a je stále silně zkorumpován. Okamžitě se to rozšířilo jako projev svobody. Když policie zatkla muže, který začal házet rajčata na budovu parlamentu, společnost byla šokována, byla nejméně demokra­tickou zemí ze všech. Tak se objevil termín „rajčatová revoluce“. Přemýšlela jsem nad vytvořením takového uměleckého díla – buď budu sama házet rajčata na galerijní zeď a pak je zafixuji silikonen, aby zůstaly po delší dobu nebo vyzvu veřejnost, aby se na tom podíle­la a pocítila tak svobodu hodu proti zdi… (A. R.)
 
Yukako Ando (*1972 Osaka, JP), žije a pracuje v Düsseldorfu, DE
ORIENTATION (2013) 1:58 min.
Jak říká název projektu, jeho cílem je orientace. Tato část pojednává o té nejvíce důležité součásti našeho každodenního života –„elektřině“. Uskutečnila jsem remake své akce z roku 1997. Dala jsem si na hlavu objekt (vytvořenou helmu s konektorem a žárovkou). V pokoji je tma. Pro to, aby vzniklo nějaké světlo (mám na mysli jak fyzicky, tak i myšlenkově), jdu k elektrické zásuvce. Snažím se strčit hlavu do zásuvky. Důležité je, že nemohu vidět, kde přesně je, protože připojení se nalézá na mé helmě. Nakonec se mi podaří strčit hlavu do zásuvky a rozsvítit světlo na stole. Ale jsem spojená se zásuvkou. Osvobozuji hlavu z objektu helmy, abych ponechala svítit světlo v místnosti.
Jak orientuji svůj život a kde se nalézám v urbánním světě, speciálně ve svém každodenním životě? Jedná se o zkoumání našeho života ve městě a vytváření šťastných dnů v budoucnosti. (Y. A.)
Nástroj: Elektřina
Otázka: Co je vhodné? Co je rozumné?
Důležitá esence: Humor
 
Peter Berger (*1954 Innsbruck, AT), žije a pracuje v Brunn/Wild, AT
No Smoke without Fire (2013) 3:45 min.
Připravil jsem několik plátů plechu s obrysem zúčast­něných zemí a zavěsil je vodorovně nad sebe nad starý hrnec naplněný železným odpadem v místě pokrytém pískem. Deska na vrcholu symbolizuje Sýrii. Kryje ji svařovací prášek (thermit). Pokud bude zapálen, dosáhne teploty asi 300 stupňů, roztaví desku Sýrie a bude padat na další desky zemí. Tavení a padání bude pokračovat až nakonec skončí v hrnci tavením železného odpadu.
V těchto dnech Spojené státy americké, Spojené království Velké Británie a Severního Irska a Francie připravují své obyvatele k přijmutí vojenského zásahu proti syrské vládě. Vedoucí představitelé těchto zemí si jsou jisti, že Assad zabíjí své vlastní lidi chemickými zbraněni, a tak ho musí potrestat. Vzpomněl jsem si, kterak si kdysi byli jistí, že Hussein měl vlastnit velkou zásobu zbraní hromadného ničení. Tak napadli jeho režim a přinesli Iráčanům demokracii a mír. Byl to úspěch? Myslím, že nebyl. Mám řešení tohoto problé­mu? Ne, nemám. Ale jsem umělec, ne politik. Mám pocity a nápady, které činím viditelnými a srozumitel­nými ostatním lidem. Politici jsou placeni za nalézání řešení problémů a využití všech možností pro udržení jejich zemí v mírovém stavu. Za dlouhou dobu, jak tak činí, vše se zdá být možné. Ve chvíli, kdy padne první oběť jejich vojenského „řešení“, prošel bod, odkud není návratu. Veškeré úsilí a enegrie, která byla vynaložena na vyřešení původního problému, je odsunuta stranou jen proto, aby se nyní dostali ven z nastalé scenérie ničení. (P. B.)
 
Tamara Pridonishvili (*1980 Tbilisi, GE), žije a pracuje v Mnichově, DE
„Fühl Dich wie zu Hause“ (2013) 5:45 min. 
 Po pádu Sovětského svazu bylo kolem třista tisíc uprchlíků vyloučeno z Abcházie do zbytku území Gruzie. Po více než dvaceti letech nemají trvalé byd­liště, vlastní domov ve své rodné zemi. Stále žijí v dočasných příbytcích. V roce 2008 potkal stejný osud i uprchlíky z Jižní Osetie. Někteří z nich uprchli již v 90. letech z Abcházie, Jižní Osetie, znovu se vrátili a pak byli v důsledku pokračujících nepokojů o nezávislost území opět nuceni prchnout.
Již dlouho se zabývám odkrýváním alternativních životních prostor, které vyplývají z mimořádných událostí. Právě takové neobvyklé sitiace jsem si před­sevzala za úkol přenášet z jednoho místa do druhého a vytvořit tak dialog podobně jako je tomu ve video­instalaci „Cítit se jako doma” včetně různých realit a způsobů života v rozdílně využívaných hotelových pokojích. Scéna se skákající dívkou v pokoji tehdejšího hotelu Kavkazia v Tbilisi (Gruzie), kde žijí uprchlíci od září roku 1992, je prostříhána záběry hotelového po­koje Mariandl v Mnichově. Dívky se střídají podobně jako by reálně spolu hrály stejnou hru. Vstupují do vzájemného kontaktu přes neopominutelnou vzdále­nost mezi jednotlivými místy. Zároveň přináší možnost samotným návštěvníkům sdílet to, co je obvyklé pro uprchlické pokoje. (T. P.)
 
Marie Lukáčová a Jakub Roček (*1991 Opava / 1989 Brno, CZ), žijí a pracují v Brně, CZ
Koule (2013) 2:45 min 
Ohromující a ohrožující nebezpečí se neustále přibli­žuje a oddaluje. V jedné fázi děsí a v jiné zase dokáže vyvolat nezkrotnou úlevu, to když mu jdou vidět záda. Nemožnost se bránit. Být paralizován strachem nebo nemohoucností. Jen sledovat, jestli se opravdu do­tkne stěny za mnou. Snad ono opravdové nebezpečí pochází z informace, snad od toho, kdo dal pokyn pro seskupení hmoty. Snad je to sama hmota? Pomalu pohybující se objekt z novinových článků je právě to nebezpečí. Valí se prostorem na pozadí budovy, kterou je možné nalézt ve většině měst. Měla co dočinění prá­vě s koulí a již neexistuje. Zbyl po ní jen zatravněný plácek, provizorní parkoviště či skládka a stěna vedlej­šího domu, na něž byla napojena jako na dvojče a zeje prázdnotou… (M. L. a J. R.)
 
Pavel Matela (*1975 Bruntál, CZ), žije a pracuje ve Vrbně pod Pradědem a Praze, CZ
„NeBoj” (2013) 4 min.
Vše špatné v nás pochází z frustrace a komplexu. Nejvíce nenávidíme ty, kterým jsme sami ublížili. Proto se bojíme a zavíráme oči sami před sebou.
NeBoj je upozorněním na nebezpečnost jízdy po veřejných komunikacích, které nás (spolu s dalšími komunikačními prostředky) spojují, ale současně představují vážnou hrozbu.
NeBoj je ambivalentní výzvou k malému národu, historicky zatíženému nízkým sebevědomím. Díky dělící čáře a způsobu užití velkých písmen (rozdělením slova do dvou samostatně funkčních částí) představu­je současně výzvu k odvaze i obavám.
NeBoj je vzkazem pro všechny z nás, kteří nevědí proč žít, ale zoufale se obávají umírat. NeBoj je kódem, který nelze rozluštit, protože je nedešifrovatelný stejně jako svět ve kterém žijeme. Všechny významy mohou být správné a stejně tak mohou být hrubým omylem. NeBoj je výzvou k závažnému rozhodnutí, které musí definovat a naplnit jeho čtenář. (P. M.) 
 
Aneta Soukupová a Michaela Poková (*1970 / 1955 Praha, CZ), žijí a pracují v Českém Krumlově a Praze, CZ
Galerie ARS21 (2013) 5:35 min.
Kouř z dýmovnice zapálený před Galerií ARS21 upozorňuje na současnou situaci Vošahlíkova mlýna, jehož pohnutou historii mapujeme a zkoumáme z dějinného odstupu 100 let. Mlýn na okraji Českého Krumlova ještě chvíli po druhé světové válce plnil svou funkci. Po znárodnění v roce 1948 byl odebrán rodině Vošahlíků, která se musela vystěhovat. Od té doby chátral a byl využíván jako sladiště. Roku 1970 bylo rozhodnuto, že do něj bude přesunut obchodní dům z Českých Budějovic. Následkem toho došlo k rozsáhlé, bohužel necitlivé rekonstrukci. Veškeré strojové zaří­zení mlýna bylo vymontováno a vyhozeno na skládku, renesanční dlažba vytlučena a nahrazena sliveneckou mramorovou podlahou, dispozice prostor změněna podle nejúčelnějších potřeb obchodního domu. Takto byl dům využit až do roku 1991, kdy rodina Vošahlíků požádala o vrácení v restituci. Táhlé soudní řízení rozhodlo ve pro­spěch rodiny (paní Kohoutová, za svobodna Vošahlíková, posléze majetek přepsala na syny). Stát požadoval po rodině zaplatit rekonstrukci domu z roku 1970, Kohoutovi tak učinili a jsou majiteli dodnes.
V prostoru prvního patra jsme si od bratrů Kohou­tových pronajali místo pro naši Galerii ARS21, která je platformou pro pestrost a osobitost výtvarných projevů v kontextu s ojedinělým artefaktem, jehož autorem je Václav Havel, bytostně vyznávající ideu aktivní pluralitní společnosti. Nesoudíme. Upozorňujeme na historii domu, který měl v konečném důsledku štěstí, zůstal stát, má zachovalou původní tvář fasády ze středověkých dob. Mlýn již nemele mouku. Možná s galerií a uměním se smíří s lidmi, kteří k němu nechovali patřičnou úctu. Kouřový signál bude prvním jasným, smířlivým, ale i ape­lujícím gestem. (A. S. a M. P.)
 
Lena Lapschina (*1965 Kurgan, Západní Sibiř, RU), žije a pracuje ve Vídni, AT
Inner Values (2008) 2 min.
Video „Vnitřní hodnoty“ si ironicky pohrává se stereotypy Východu a Západu a podněcuje reflexi mýtů, desiluzí a vcítění. Video vypráví příběh migrující ženy z bývalého Sovětského svazu, jíž se po dlouhé době konečně splnil její sen o získaní tenisek západní znač­ky. Avšak ke konci se začínají rozpadat nejen podrážky bot, ale s nimi i iluze, že všechno na Západě je lepší. (L. L.)

Jana Kasalová (*1974 Turnov, CZ), žije a pracuje v Praze, CZ
Fuchsberg II (2013) 3:55 min.
Projekt s názvem Vlčí Jámy/Wolfsgrub se zabývá pro­blematikou oblastí bývalých Sudet, do konce druhé světové války obývaných většinou československými občany německé národnosti. Tehdejší i současnou situaci se snažím definovat nově, bez zátěže minulosti, oproštěnou od jakýchkoliv politických a ideologických konotací. Výsledným tvarem jsou jen vizuální asociace vzešlé z informací zaprášených map a ze symbolických rovin paměti jazyka a názvů konkrétních míst. Na mapy Sudet jsem lila černou barvu, která postupně stékala na tabuli a vzniknul tak další obraz. Na základě historických údajů z databáze zaniklých obcí po roce 1945 až 1948 jsem sestavila 7 tabulí míst, která téměř beze zbytku zmizela z map. Každá tabule s několika málo daty v sobě nese tisíce příběhů a je zároveň naší pamětí, ovšem takovou, kterou bychom si raději nepamatovali. (J. K.)
 
Lucie Svobodová (*1963 Praha, CZ), žije a pracuje v Praze, CZ
Průvod (2013) 2:30 min
Film „Průvod“ spojuje dva nesourodé světy. Minulé osoby, myšlenky a situace a současné prostředí. Spojení černobílého obrazu a barevného okolí zesiluje pocit nepatřičnosti. Záměrem je zdůraznit, že i když se minulost vrací, není možné ji zasadit do stejného kontextu. Nebo v některých případech ji není možné vůbec do přítomnosti přenést. Komentátor je průvod­cem v ději. Tento děj se odehrává, ale i neodehrává v přítomnosti. Postavy jsou jen rezidua, mluvené slovo jen ozvěna. I když téma vychází z konkrétních událostí, má širší přesah. Není to jen reakce na určitou ideolo­gii, v širším smyslu jde o spojení nespojitelného. (L. S.)